Rok 1998.
Bez navigace, bez mobilů, bez plánů. Jen mapa, pár drobných a foťák na kinofilm. Tři kámoši, pár dní volna, otočit plynem a zmizet. Alpy, stovky zatáček a vzpomínky, co nevybledly ani po pětadvaceti letech. A jedna z nich obzvlášť. Zůstal jsem sám – někde v Rakousku, bez peněz, bez benzínu a bez dvou kámošů.
Poslední den cesty. Kluci mi ujeli s tím, že mě počkají u sjezdu z hlavní silnice. Nikde je nevidím, tak jedu dál. Na cedulích se začíná objevovat „München“ a já tuším, že je něco špatně. Na první benzínce rozkládám mapu a je jasno – zbytek cesty pojedu sám.
V kapse pár marek a šilinků, veškerou hotovost má kámoš, co měnil peníze pro všechny. Tankuju za poslední drobáky a mířím na Linz. Před městem motorka cukne. Benzín dochází. Sjíždím k pumpě a v hlavě přepočítávám scénáře. Žádné peníze, žádná karta, žádný mobil. Představa, že vysvětlím obsluze svůj příběh a oni mi s úsměvem nalejou benzín, zní sice hezky, ale moc reálně ne. Zkouším českou rodinku v karavanu – neuspěl jsem.
Pán mě vyslechl, ale místo pomoci mi dal přednášku o životě. No nic.
Pak přijíždí parta rakouských motorkářů. Zkouším to znovu – říkám jim, co se stalo, ukazuju občanku, motorku. Přikývnou. Přistavuju stroj, chvíli kecáme, smějeme se. Tankujou. Děkuju. Startuju. Mávám.
Moje stará Honda neměla ukazatel paliva, takže jedinej způsob, jak zjistit, kolik máš, bylo zvednout víčko a podívat se. Zastavím po pár kilometrech, otevřu nádrž… A koukám – natankovali mi plnou.
Dojíždím domů s úsměvem, kterej mi vydržel dodnes.
Prostě TWO WHEELS NO TEARS. 💪🏍️❤️
